Válka s Libyí nebo s Kaddáfím?

Světové společenství se odhodlalo k válečné operaci v Libyi, kterou ovládá diktátor Kaddáfí a kde probíhá mohutné povstání proti jeho moci. V globálním mediálním prostoru se pak rozběhla debata o legitimnosti takového zásahu, ale v prvé řadě je třeba debatovat o legitimnosti Kaddáfího režimu.

Plukovník Kaddáfí provedl v roce 1969 ve své zemi vojenský puč  a chopil se moci. Za 42 let své nadvlády si Libyi zprivatizoval a udělal z ní soukromý podnik zaměřený na prodej ropy, v zemi se prakticky nerozlišují státní a Kaddáfího osobní finance, nadvládu udržuje pomocí své soukromé žoldnéřské armády atd.  Jeho „státní“ správa funguje jako v každé diktatuře či autokracii na principu pyramidy moci vykonávané osobně jejími držiteli. Říká se tomu impérium.

Na vrcholu pyramidy je imperátor (Kaddáfí), pod ním jeho nohsledi (Kaddáfího synové a špičky režimu), kteří tvoří stranu moci. Tito lidé ovládají mocenské prostředky (osobní milice, policie, armáda, business, média, komunikace), které neslouží občanům země, ale k udržení režimu. Na dně pyramidy jsou pak obyčejní Libyjci. Pyramida moci slouží ke koncentraci moci a peněz v rukou imperátora tím, že lidé na dně pyramidy jsou moci zbaveni a donuceni dělat to, co se jim řekne. Moc pak vzlíná vzhůru  hierarchií pašů, bojarů či patronů, kde každý na vyšší příčce má svůj okruh věrných, které ovládá a kterým rozkazuje. Ovládání se dělá pomocí otevřeného či skrytého násilí, vyvoláváním strachu, vytvářením vnějšího či vnitřního nepřítele, korupcí, nepotismem, lží, propagandou či manipulací, které se musí šířit pyramidou od špičky dolů, jinak se systém rozpadne.

Z historických zkušeností ovšem imperátoři vědí, že dno pyramidy se často bouří nebo se lidé snaží z jeho dosahu utéct, protože bytostně touží po svobodě. Je nutné jim v tom zabránit a ucpat všechny díry, protože čím míň lidí, tím míň moci či peněz pro imperátora. Proto mají impéria zavřené hranice, proto kontrolují všechny aspekty života, aby se mohl vytvořit dostatečný hydraulický tlak na lidi na dně pyramidy.  Když má imperátor dost peněz, často si loajalitu části obyvatelstva kupuje (viz starořímské chléb a hry). Stabilitě režimu také pomáhá, když lidé věří v něco, co imperátora legitimizuje. Proto se strana moci vždy snaží tvořit ideologii (komunismus, fašismus, zbožštění, islamismus atd.) či prezentuje imperátora jako ochránce země, víry či chudých. V současném světě je pak nutné podstatu režimu maskovat před vlastními lidmi (demokratické společenství se většinou ošálit nedá) vytvářením falešných institucí jako je parlament, které jsou nefunkční, nebo občas sehrát frašku s volbami, kde se o ničem nerozhoduje a vítěz (imperátor) je předem jasný. V tomhle maskování byly a jsou mistry komunistické režimy.

Imperátoři se spolu s Ludvíkem XIV. rádi tváří, že „stát jsem já“. Ale pokud se nechceme i my stát obětí jejich propagandy, musíme si být vědomí zásadních rozdílů oproti skutečným státům, tvořeným právním rámcem. Ve skutečných státech existuje vládní hierarchie definovaná ústavou a tvořená funkčními pozicemi či úřady, které jsou lidem svěřovány do dočasné správy buď na základě mandátu z voleb nebo jejich odborných  schopností , a vždy jsou pod kontrolou systémem vah a protivah, jsou odvolatelní a vyměnitelní. Tohle v impériích jako je to Kaddáfího neplatí, v nich probíhá otevřený či skrytý boj o moc. Pozice v pyramidální hierarchii jsou obsazovány jen dle vůle imperátora. Imperiální režimy se vždy dostávají do krize ve chvíli, kdy imperátor zemře. Kontinuitu se snaží udržet tím, že je předem daný následník, ale je vypozorováno, že následníci jsou čím dál neschopnější si moc udržet a tak jednou za čas dojde k rozpadu celé pyramidy moci a k násilnému ustavení nové v čele s nejschopnějším gangsterem , což bývá zhusta velmi krvavé, protože stará hierarchie musí být vyvražděna.

Současný svět je komplikovaný v tom, že jsou zde jak skutečné právní státy, tak i směs různých imperiálních pyramidálních hierarchií (fakt se zdráhám označovat je jako státy), které se různě maskují a vytvářejí zdání své legitimity. Považuju za incest, když představitelé právních států jednají s imperátory jako s rovnocennými partnery (viz Berlusconi s Kaddáfím nebo podlézání šejkům či Číně), jako by si nebyli vědomí, že jejich moc a vláda je postavená na znásilňování obyvatelstva v jejich zemích. Od pádu komunistického impéria je jasné, že není funkční alternativa k právnímu státu založenému na respektování osobních svobod a lidských práv a k naplňování vládní hierarchie demokratickým procesem. Přijde mi jako zcestné a sebevražedné, když to jisté intelektuální kruhy na Západě zpochybňují a hledají argumenty pro podporu různých imperiálních hierarchií kolem celého světa (Čína, Venezuela, Rusko) s poukazem, že existují jakési třetí cesty, místní imperialistické tradice nebo že lidská touha po svobodě není  univerzální. A ještě jsou imperátoři glorifikování jako hrdinní bojovníci proti nadvládě Západu (Chavez, Castro, Kaddáfí, Putin).

Každé impérium se jednou zhroutí, má to v sobě geneticky zakódováno. I když se imperátoři tváří, že tu budou věčně, představitelé právních států by s tím měli počítat. Impéria jsou založena na osobní moci imperátorů a ti jsou taky jenom lidé a jednoho dne zemřou, nebo dojde k povstání či revoluci vyvolaném touhou po svobodě. Tohle právě probíhá v impériích v celém arabském světě, protože lidé objevili velkou díru v hydraulickém systému moci, a to je svobodné sdílení prostřednictvím internetu, takže imperátoři již nemají pod kontrolou to, co si lidé myslí nebo co vědí.  Dlouhá tisíciletí lidstvo neznalo jinou formu vlády a tak po pádu impéria vždy následovalo ustavení nového (král zemřel, ať žije král), ale posledních 220 let víme, že alternativa existuje, že je to alternativa životaschopnější a lépe podporující člověka.

A teď je otázka, jak máme my, kteří žijeme v téhle alternativě, reagovat na to, když v našem sousedství dojde k povstání proti imperátorovi ? Máme nečinně přihlížet, jak imperátor povstání utopí v krvi, nebo podpořit povstalce? Je z všelidského hlediska víc právo imperátora udržet se u moci nebo právo lidí zvolit si vládu, která jim lépe umožní pracovat na dosáhnutí osobního štěstí? Máme respektovat (a tím uznávat) imperiální režim nebo intervenovat ve prospěch ustavení právního státu?

Objevují se hlasy, že intervence je pošlapáním státní suverenity Libye, ale jak lze pošlapat něco, co neexistuje? V zemi zvané Libye prakticky žádný stát neexistuje a je zde jen osobní pašalík plukovníka Kaddáfího, který se svou moc snaží udržet násilným potlačením povstání. Tahle válečná operace není proti Libyi, není proti zemi ani proti lidem, je proti Kaddáfímu a jeho mocenské klice, ať si Kaddáfího propaganda vykřikuje, co chce.

Slyšel jsem taky názor, že tahle intervence dodatečně legitimizuje vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Ale ČSSR nebyl právní stát, byla to pyramidální hierarchie v rámci ruského (sovětského) impéria, kde došlo k povstání proti imperátorovi. ČSSR byla v pozici libyjských povstalců nikoliv v pozici Kaddáfího režimu a útok Varšavské smlouvy byl obdobný Kaddáfího útoku na Benghází.  V případě ČSSR Západ na podporu „povstalců“ neintervenovat, v případě Libye ano. Je to posun dobrým směrem.

Taky se diskutuje, proč Kaddáfí ano a třeba Írán či Jemen ne. Je to prostě dáno vojenskou kapacitou Západu, bohužel nemáme tolik prostředků, abychom zasáhli proti všem imperátorům. Taky se ustavil jakýsi modus vivendi mezi právními státy a impérii, kdy sice právní státy usilují o dodržování lidských práv, ale pokud je imperátoři pošlapávají ve skrytu, je jim to tolerováno. Kaddáfímu se ovšem situace naprosto vymkla z rukou a v zájmu udržení moci prostě střílí lidi za bílého dne na ulicích.

Vojenská akce je vždy krajní krok, je samozřejmě lepší, když ke změně režimu dojde z vnitřních pohnutek a vnitřními silami (jako v Tunisku a Egyptě), má to pro společnost velký mobilizační efekt a vzniká vědomí vlastní síly a schopnosti. Proto by bylo žádoucí, aby povstání v Libyi dotáhli do konce sami Libyjci, v tom jim můžeme pomoci jen částečně, je to hlavně na nich.

Celý arabský svět i globální společenství teď prochází zásadní změnou a jsou obavy, co bude dál. Změna je tu a svět už nebude nikdy jako dřív, je to nemožné, proto by naše cesta měla vést vpřed. Je životním zájmem Západu všemi prostředky podpořit ustavení právních států v arabských zemích, i když je sporné, jestli se to povede už teď. Povstalcům a revolucionářům by se mělo zdůrazňovat, že ustavením právního státu se jejich země teprve stane respektovaným členem globálního společenství a jen tehdy bude plně uznávána jejich suverenita. Arabská revoluce není opakováním sametových revolucí ve střední Evropě v roce 1989, které lze spíš chápat jako návrat k demokratickým kořenům již zde existujícím. Arabská bouře se spíš podobá francouzské revoluci 1789 či revoltám v roce 1848, kdy došlo k pádům absolutistických režimů nikoliv ještě k vytvoření demokracie. V Evropě to trvalo asi 150 let, než byl tento proces dokončen, v Arábii to bohužel bude podobné, ale již to aspoň začalo a snad jim pomůže, že se mohou inspirovat ve světě. Věřím, že demokracie není jen hříčka přírody na Západě, což dokazují státy, jako jsou Japonsko, Korea či Tchajwan, ale že se může uchytit všude, i mezi Araby.