Olympiáda v koncentráku

Do koncentračního tábora zvaného Čínská lidová republika přijela návštěva ze svobodného světa, která se jmenuje Olympiáda. A hostitelé jsou prý velmi pozorní, uprostřed koncentráku pro ní udělali „svobodný“ prostor plný nádherných staveb, který ovšem pro jistotu obehnali ostnatým drátem a který hlídá asi půl milionu policajtů a vojáků. A zde si prý Olympiáda může užívat své sportovní svobody, ovšem svobody po čínsku, čili žádné protesty, žádné politické projevy, žádná svoboda pohybu, zato spoustu manipulace, zákazů, příkazů, cenzury, špiclování, donášení, dohledu, buzerace, vojenského drilu a neúnavné sportovní dřiny od rána do večera. Hlavně žádná radost nebo zábava. Ovšem přesně takhle si průměrný svobodný člověk představuje vězení.

Olympiáda se dostala do pasti, naletěla na sladké řečičky čínských soudruhů a vlezla do klece. Teď je z ní čínský politický vězeň, který skáče, jak místní komunisti pískají a má ostatní svět přesvědčit, že Čína je vyspělá. Ovšem autentičnost projevu Olympiády je hodně podobná prohlášení zajatce učiněného před odjištěnými samopaly a pod hrozbou smrti zastřelením. Svobodný člověk z toho nevěří jedinému slovu, soucítí se zajatcem a shovívavě se usmívá nad pošetilostí tyranů. Věřili jste snad Saddámovi, když líbal děti zajatých Evropanů?

Jediné, o čem Čína zatím dokázala svět přesvědčit, je to, že je to brutální policejní stát, kde vše kolem Olympiády je řízeno vojensky. Zisk zlatých medailí je naplánován jako válečná operace stalinského typu, kde se naprosto nehledí na život obyčejných vojáků (sportovců), to, že pro zisk jedné čínské zlaté byly obětovány životy tisíců čínských dětí, sportovní generály nezajímá. Pro ně je nejdůležitější Vítězství, i když se brodí v potocích krve svých vojáků. Co ovšem tahle válka má společného s mírovým duchem Olympiády? 

Pravý duch Čínské olympiády se projevil už během cesty olympijského ohně po Evropě a Americe. Byla to trapná scénka, kdy byl politický vězeň převážen a ukazován ve svobodném světě. Ačkoliv měl pouta na rukou a byl hlídám tisíci dozorců, jeho věznitelé všude vyprávěli, jak se má dobře, jak je o něj skvěle postaráno a jak nádherné pozlacené vězení pro něj vybudovali. Lidem, kteří vnímají ducha svobody, z toho bylo špatně a svou nelibost dali silně najevo. A fakt na blití je, že mnozí politici ze svobodného světa tuhle šaškárnu ještě podporují.

Olympiáda je ovšem duch, nikoliv živý člověk, a nikdo, ani čínští komunisti, jí nemůže vlastnit nebo věznit navěky. 24.srpna jim vyklouzne z rukou a jim zůstanou jen ohlodané kosti (zlaté medaile) a hromada páchnoucích mršin (stadiony), po kterých neštěkne ani pes. Je velmi zřetelné, že se u Olympiády objevil stockholmský syndrom, kdy zajatec projevuje náklonnost ke svému vězniteli, ale to je obvyklá psychická porucha při dlouhém zajetí, která snad pomine, jakmile dojde k osvobození. Trauma ze zajetí však bývá dlouhodobé.

Brutální zneužívání a znásilňování, kterému byla a stále ještě je Olympiáda v Pekingu vystavena, nebude bez následků, ale ten duch svobody a jednoty je nezlomný a vždycky se dokáže oklepat, protože je to něco, co tryská z našich srdcí, co nikdy neuhasne a co nám nikdy nikdo nemůže sebrat, pokud se ho nevzdáme sami.

A my se nevzdáváme. Nikdy. Čínští věznitelé Olympiády se totiž velmi přepočítali, její duch je totiž vždycky svobodný a nezávislý na podmínkách svého věznění. Dosud bylo vše v Číně, co se týkalo Olympiády, pod čínskou kontrolou, ale tím, jak do Pekingu v současnosti přijíždějí statisíce svobodných lidí, vše se mění. Olympiáda mluví s lidmi v Číně o nesvobodě, tyranii a ostnatých drátech, které jsou všude kolem, ať viditelné či neviditelné. Olympiáda teď mluví k miliardě spoluvězňů a jsou to slova o vzpouře a o svobodě. I když je zmlácená, je vnitřně nezlomená a stále svobodná, je totiž tvořena svobodnými lidmi, námi, a i prostí Číňané to vidí. To, co v Číně také po Olympiádě zůstane, je kocovina. Miliony lidí se budou ptát, jestli to stálo za to, za ty miliardy dolarů a miliony zničených životů. Číňané platí vysokou cenu za tak pomíjivé věci jako je světová prestiž, respekt nebo uznání a které si za pár bezcenných medailí stejně nekoupí, a které pominou během vteřiny střelby do demonstrantů v Tibetu nebo v Ujgursku.

Hodně jsem se smál, když nějaký čínský představitel vyzýval svět, aby Olympiádu nepolitizoval. Vrcholnou politickou záležitost tohoto roku z ní ovšem udělali sami Číňané hlavně tím, že z ní udělali politického vězně.

Válka o Olympiádu tedy vypukne už v pátek, budu se radovat z úspěchu každého svobodného člověka nad čínským válečným strojem, každá zlatá medaile získaná jako projev svobodné vůle sportovce bude vítězstvím nad nevolnickým systémem Čínské lidové republiky. Je to sice nejsmutnější Olympiáda, protože se odehrává v koncentráku, přesto i zde může zvítězit duch svobody. Pak snad tahle těžká epizoda ze životy Olympiády měla smysl.